Raftové stránky Médi Bédi a Flégy

Úvod

Úvodní stránka

Jizerská 50 aneb Medvěd na běžkách ...

Datum

9.-11.1.2004

Účastníci

Fléga, Méďa Béďa, Michal, Libor, Venca, Klára, Vendula, Lukáš, Lukáš, Honza K.

Jizerská padesátka 2004

Startovní číslo Médi Bédi

Startovní číslo
Médi Bédi.

Letošní Jizerská 50 se vyznačovala hlavně tím, že jsem se přihlásil i já do hlavního závodu. Poměrně odvážné, vzhledem k tomu, že jsem dosud v životě na běžkách urazil celkem vzdálenost asi 10 km, školní lyžařské kurzy v to počítaje. Ale popořadě.

Po loňské J50 jsem jednou na tréninku prohlásil, že jedu padesátku také, všichni se mi smáli, ale byli i rádi a Ťuhýk řekl, že když já pojedu padesát, tak on také. A bylo rozhodnuto.

Zakoupil jsem nové červené běžky Sporten, žluté slušivé botky Botas, to propojil vázáním Salomon, k tomu sehnal hůlky a vše toto nechal odpočívat skoro rok ve sklepě. Potom, se slovy: "Musím vyzkoušet boty a lyže", uplahočil jsem 2.ledna 2004 na Pustevnách asi 3 km.

A nastal den D, páteční odjezd. Zcela nerozumně a za ta léta nepoučen, zazvonil jsem podle plánu v 18:15 hod. na Flégu. Dost mě překvapilo, že si spokojeně lebedí ve vaně a zve nás na návštěvu. Pak jsem se dozvěděl, že Libor má hodně nemocné auto a že se to řeší. A také, že Ťuhýk z důvodu nemoci nejede.

Po mnoha telefonických hovorech jsme se kolem 21:00 hod. sešli u Chaloupků před domem, přeházeli batohy a lyže, Libor se šel vykoupat, Fléga s Michalem skočili na jedno a krátce po půlnoci jsme dosáhli našeho ubytování přímo v Bedřichově. Kolem jedné hodiny jsme šli svorně spát.

Ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny, Lukášové šli na sjezdovku a my ostatní na běžky. Po běžné roztržce, co namazat, mi můj ski team ve složení Michal a Fléga nanesl na skluznice mých běžek nějaký parafín. Speciální vosk mi namazal zdarma odborník z firmy Toko v místě startu zítřejšího závodu.

Klikvová louka, můj první trénink.

Klikvová louka,
můj první trénink.

Nejprve mi řekl, že nemám seškrábaný parafín, ale to napravil škrabkou a kartáčkem a pak to přišlo. Zeptal se mě, kde mám mazací komoru.

Po pravdě jsem mu udiveně řekl, že nevím a že k těm lyžím už nic jiného nebylo. Tak mi vysvětlil, že mazací komora je část skluznice zhruba uprostřed běžek, kam se nanáší vosk na stoupání do kopců.

Vložil jsem v pána veškerou důvěru, on se podíval na lyže, na mě, potom na moje oblečení a hned přesně věděl, co a kam má máznout. A dlužno podotknout, že mi namazal správně.

A mohl započít trénink. Asi po 200 metrech jsme se s Vendulou ztratili naší výkonnostní skupině. Běžci zmizeli v kopci a bylo to. Naštěstí Vendula řekla, že poběží se mnou a tak jsem se přestal bát, protože po dvou odbočkách jsem vůbec nevěděl, kde jsem.

Občerstvení Na Hřebínku.

Občerstvení Na Hřebínku.

Důvěru jsem do ní vložil správně, protože jsem s ní a potom i s Flégou a Michalem, kteří nás hledali, absolvoval asi 14 pohodových kilometrů. I zastávky ve dvou bufetech se mi líbily a věděl jsem, že Vendula (účastnice Vasáku - což je nějaký devadesátikilometrový závod kdesi v daleké cizině) mě zpět do Bedřichova v případě nouze klidně i dovleče.

Celý zbytek naší skupiny se potom ještě rozdělil na další skupinky a na chatě jsme pak čekali jen na Kláru s Honzou.

K večeru jsme zajeli do Liberce vyzvednout startovní čísla a nechat si změřit ve ski servisu ty stoupací komory. Když technik založil mé běžky do speciálního přístroje, zeptal se mě, kolik vážím. Tím mě opět dostal do kolen.

Michal s Flégou, můj servisní Ski Team.

Michal s Flégou, můj servisní Ski Team.

Řekl jsem 89 kg, Venca s Michalem tvrdili, že je to moc, tak jsem se opravil na 82 kg a pán vyznačil na boku běžek dvě rysky - stoupací komoru, už ji mám, hurá.

Příprava na stupně vítězů.

Příprava na stupně vítězů.

Vendula čistí běžky.

Vendula čistí běžky.

Nejmladší účastníci v kuchyni a také jeden veterán.

Nejmladší účastníci v kuchyni a také
jeden veterán.

Honza nanáší parafín.

Honza nanáší parafín.


Klára označuje lyže speciální nálepkou.

Klára označuje
lyže speciální
nálepkou.

Nastal večer a po přípravě lyží na nedělní závod - díky můj ski teame - šli jsme hledat restauraci vhodnou k povečeření a popití. Všude bylo plno nebo neochotno a po strastiplné cestě, kdy na nás pršela taková ledová krusta a Lukášové nás koulovali, jsme nakonec skončili v herně s bowlingem. Ta se vyznačovala velkým hlukem a poměrně ochotným personálem.

Drobné občerstvení.

Drobné občerstvení,
povšimněte si hlavně
celkového součtu, 666.

Celá tato restaurace byla totiž ozvučena z jukeboxu, kde si každý za menší poplatek mohl pustit z nabídky cokoli. To, že Libor v nabídce našel Záviše nás velice rozveselilo a hned se lokálem nesl jeden song z alba "Záviš, syn vojáka" za druhým. Když už jsme měli tak nějak dost a chtělo se nám spát, šli jsme si v předvečer prestižního závodu, zařazeného do světového kalendáře Worldloppet, lehnout.

To úplně nechápal můj chlapeček, který z palandy ještě dělal kotrmelce dolů na postel.

V 6:30 hod. zazvonil budík, zvolna jsem se probral a s Klárou se chystal jít si nechat do Toka zase namazat běžky. Bohužel jsem je nenašel, protože můj servis team už s nimi předtím vyrazil do terénu. Tak jsem alespoň vyšel na ranní procházku.

Pohled z úplného konce závodního pole na úplný začátek.

Pohled z úplného konce závodního pole na úplný začátek.


Mírně nás zmátlo, že jsme Flégu s Michalem cestou vůbec nepotkali, ale to bylo také vše, co jsme mohli dělat. Klára si nechala namazat a šli jsme zase zpět. V chatě jsem zjistil, že moje běžky nakonec připravila konkurenční firma Swix, dokonce nějakým ultra speciálním voskem se sádlem.

Po snídani a čaji s rumem jsme se odebrali na start, moje číslo 2504 zářilo novotou. Všichni naši borci byli nervózní, jen já byl v úplném klidu.

Start Jizerské padesátky 2004.

Start Jizerské padesátky 2004.

Byl jsem v klidu, protože start z páté vlny nedává moc šancí na nějaké solidní umístění.

Věděl jsem, že prvních 12 km je do kopce a tak jsem se chystal nepřecenit své síly a postavil se až na úplný konec startovního pole. Plán jsem měl jednoduchý. Vyjít nějak tento kopec, potom se podívat na ostatní závodníky, co dělají nohama a rukama a pokusit se naučit se skluzu v běhu střídavém, potom dosáhnout poloviny závodu a pak se těšit až zahlédnu kilometrovník s č.48, protože odtud je to už kousek. Dobrý plán, že?

A už odstartoval závod, moje pátá vlna se rozhoupala za dvacet minut po první a to jsem již z tlampačů zaslechl, že čelo závodu je už na tom kopci. Nijak mě to nerozhodilo, protože určitě raftuji lépe než nějaký ten Švéd, co to vyhrál. Zamával jsem divákům a rozvážně vykročil.

Kilometry mé chůze neubíhaly nijak závratně, ale statečně jsem se držel konce startovního pole. Po nějaké té hodince jsem dosáhl první občerstvovací stanice na dvanáctém km. Tam jsem také uviděl začátek závodu, běžící proti mně, trať se v těchto místech potkávala.

To v mlze jsou závodníci na km 33, já je fotím z km 12 :o)

To v mlze jsou závodníci na km 33, já je fotím z km 12 :o)

Oni ovšem již měli za sebou 33 km. A pili v běhu. To já ne. Hezky v klidu jsem se občerstvil, vyfotil, mezitím mě předběhli borci, kterým jsem svižnou chůzí poodešel a opět se vydal do stopy a moc se těšil, až zde budu zpátky. Byla mlha a já jsem neviděl, kam vlastně jdu a místy jsem byl úplně sám ve stopě, nevěda zda jdu správně. Bylo to asi dobře, protože vidět ty hory okolo a tu dálku, moc by mi to nepomohlo.

Postupně jsem míjel kilometrovníky, občas mě někdo předběhl, zřídka i někoho já předešel. Tady jsem také zjistil, že jsem se běhu střídavému nestačil během závodu naučit, že prostě mi nejdou ty lyže do skluzu. Používal jsem místy i běh soupažný, ale to mě zas do mírných stoupání bolely ruce a tak jsem konstatoval, že mírně zvlněné rovinky jsou pro mě to nejhorší.

Prudké kopce se mi líbily daleko víc a ve sjezdech byla opravdu moje silná stránka. Opravdu, v místech kde ostatní padali nebo plužili, já svištěl ve vajíčku maximální dosažitelnou rychlostí. To mě asi bavilo nejvíce.

Občerstvovací stanice, moje první v životě.

Občerstvovací stanice, moje první v životě.

Cestou jsem si také prohlédl nějaké bunkry a potkal jediné fandící fanoušky na celé mé cestě, skupinku nějakých Němců. Mezitím byla zase občerstvovačka a pak další, konečně s jídlem. Tou dobou byli hltači kilometrů již nějakou tu chvilku v cíli. Dal jsem si polévku, klobásku, nějaké ty čaje, pomeranče, banány, bonbónky - pěkné a dobré. Nu mít tu i chlast a neběžet zrovna závod, byl by to takový hezký rautík.

Následoval takový kopeček, ve kterém jsem ostatním ukázal záda. Jen jsem slyšel protřelé závodníky, kteří měli běžky olepené nálepkami z mnoha minulých závodů, jak vzrušeně volají: "Podívejte na dynamickou chůzi dva tisíce pět set čtyřky!"

To mě hnalo kupředu.

Půlka závodu je za mnou, hurá !!!

Půlka závodu je za mnou, hurá !!!

Na Promenádní jsem také narazil konečně na polovinu závodu, na vytouženou cedulku s číslem 25. Hned jsem si ji také vyfotil, sice jsem se zdržel, ale proč ne, můj čas byl v tuto chvíli teprve tři a půl hodiny. Tady jsem také definitivně utekl jednomu pánovi a jedné paní, se kterými jsem se díky mým dlouhým zastávkám v "boxech" často potkával.

Po třech km bylo místo, kde čekal autobus na opozdilce, kterým nebude umožněno pokračování v závodu. Zde jsem byl včas a ještě s rezervou. Byla to nějaká Smědava. Tady mě poněkud překvapilo dlouhé stoupání, dalo by se říci, delší než jsem čekal …

Promenádní, taková nekonečně dlouhá zvlněná rovinka.

Promenádní, taková nekonečně dlouhá zvlněná rovinka.

Jak jsem již napsal, chůze do kopců mi nijak nevadila a opět jsem v pohodě vyšel až na vrchol. Zase mě čekal zvlněný terén a prudký vítr spojený se sněžení. Zde jsem vzpomenul památky Hanče s Vrbatou a trošku přidal.

A pak to přišlo, v dálce jsem uviděl takovou postavu menšího vzrůstu a rozhodl se ji předjet. Bylo to jako když se v kopci předjíždějí kamiony na dálnici, ale po několika kilometrech jsem ji dostal. Jednalo se o nějakou Japonku. Měl jsem velkou radost. Až v cíli jsem zjistil, že byla ročník 1938.

Na druhou stranu jsem počítal každý skalp.

A už tu byl kilometr 33, kde jsem už dopoledne jednou byl. Opět jsem se vydatně občerstvil, takovým dvěma borcům jsem sdělil, že kdybychom se už neviděli, tak jsem jim ujel, a vyrazil směrem k blížícímu se cíli. Teď to bylo trošku z kopce a tak dva kilometry uběhly raz dva. Věděl jsem, že až budu na čtyřicátém, budu už v pohodě. To už pak ubíhá rychle.

Nějakého kontrolora stylu jsem se také zeptal, kdy už konečně pojedu z nějakého kopce. Řekl mi, že stále jedu. Asi neví, co je černá sjezdovka.

Někde na čtyřicátém kilometru bylo také poslední občerstvení. Polévka, čajík, však už to znáte. Zde jsem také navázal rozhovor s nějakou pořadatelkou, zřejmě vyznavačkou běžeckých sportů.

Řekl jsem jí, že je to divný sport a závod a že raději jezdím v létě na lodičce, pěkně v teple, z kopce a téměř bez námahy. Přezíravě mě okoukla a tak jsem jí ještě řekl, že mám právě v nohách dvojnásobek toho, co jsem kdy celkem naběhal. Tak mi řekla, že jsem nerozumný a já se vydal do poslední pětiny závodu.

Výsledky

Přehled úspěchů a proher


Konečně se objevila vytoužená čtyřicítka. Radostně jsem se rozjel a během soupažným z mírného kopce předjel dalšího borce. Asi na 46 km jsem došel jednoho závodníka, který se se mnou také stále míjel, suše mu oznámil, že začínám finišovat, on odvětil, že se ještě uvidí a vzdálil jsem se mu.

Když jsme se pak potkali v cíli, řekl: "Žabáku, tys mě nakonec udělal!" Ale ještě jsem minul 47, 48, 49 - tady se mi už moc líbilo a následoval poslední sjezd, kde jsem ještě předjel pár plužistů, na začátku cílové rovinky mě povzbudil Fléga s Michalem a opět během soupažným jsem utavil všechny, kteří se mnou v cílové rovince také byli.

Nastala fáze, ve které jsem si oddychl a dal si čaj a párek. Všichni z naší skupiny byli už dávno v pořádku v cíli.

A jak bych závod zhodnotil? Jsem rád, že jsem se k němu odhodlal, přihlásil, odstartoval, běžel a došel až do cíle. Cestou mě nepotkala žádná krize, protože mé tempo bylo mírné, ovšem na hranici mých bezpečných možností. Na druhou stranu mě ten závod moc nezaujal, byla to strašně dlouhá nuda. O sportovním uspokojení asi nelze také mluvit. Jen tři puchýře a bolavá kolena mi zůstanou krátkodobou intenzivní vzpomínkou.

Následovalo občerstvení na chatě, sbalení všech věcí, rozhodnutí o tom, že nepojedeme do bazénu v Liberci a cesta do Prahy, zpestřená zastávkou u benzínky a ukrutně usilovným deštěm.

Méďa Béďa, Skol!