Raftové stránky Médi Bédi a Flégy

Úvod

Úvodní stránka
Rafting v Alpách
DATUM
19.-26.7.2003
ÚČASTNÍCI
Fléga, Méďa Béďa, Michal, Ťuhýk, Libor, Klára, Honza
rakousko, německo, švýcarsko, itálie, brno - tam všude jsme byli
sobota
Nálada v autobusu byla již od první chvíle vynikající. Poprvé v životě jsem také slyšel songy od lidového umělce Záviše.

Nálada v autobusu byla již od první chvíle vynikající. Poprvé v životě jsem také slyšel songy od lidového umělce Záviše.

Když jsme ráno v Praze naložili lodě a ostatní věci a včas vyrazili směr Brno, bylo jasné, že raftovému zájezdu nestojí již nic v cestě.

V Brně jsme se usadili do krásného a čistého autobusu Karosa, přidali pět padesátilitrových soudků desítky Starobrna a ještě pro jistotu tři třicetilitrové jedenáctistupňové, chlazení s výčepem, elektrocentrálu a vydali se na dlouhý přesun Evropou.

Autobus neměl v zadní části sedačky, na jejich místě stála konstrukce pro lodě a toto místo bylo zcela zarovnáno našimi věcmi. Alespoň nás při jízdě nezdržoval přívěs. Specialitou těchto zájezdů je míchaný nápoj zvaný jednoznačně "Turbo". Jedná se o mix jakéhokoli alkoholu s kolou v poměru 1:2 až 1:1. Míchá a pije se to z umělohmotné lahve o objemu 3 litrů. Nejčastěji tedy jeden litr alkoholu a dva koly. Toto budeme tedy v další části považovat za měrnou jednotku a Turbo budu zkráceně popisovat písmenkem "T" s doplněním, o jakou směs se jedná.

Zpestření na odpočívadle rakouské dálnice A1. Hrajeme k úžasu ostatních turistů ragby.

Zpestření na odpočívadle rakouské dálnice A1. Hrajeme k úžasu ostatních turistů ragby.

Odpočinek po hře. Odneslo to jen Honzovo chodidlo.

Odpočinek po hře. Odneslo to "jen" Honzovo chodidlo a Jirkova záda.


Během jízdy na hraniční přechod do Rakouska Hatě padlo tedy T rum+cola, T fernet citrus+tonic, T grants+cola a poprvé v životě jsem slyšel zpívat umělce Záviše. Tato kazeta se v následujícím týdnu opakovala stále častěji, až jsme si jeho neformální songy všichni oblíbili. A abych nezapomněl, já s Klárou jsme požívali vinný stříček, o jehož množství se zatím nebudu raději zmiňovat. Tato T byla mohutně proložena plechovkovým pivem (v autobusu byla i lednička - prostě komfort) a o tom se dále nebudu také rozepisovat, protože plechovky se pily v podstatě stále.

Do Stranzendorfu jsme ještě ochutnali T koňak rouchet+cola, na dálnici A1 také T bacardi+cola a docela jsme byli rádi, že jsme po 650 km jízdě dosáhli místa přespání v Garmisch-Partenkirchenu v Německu, kde jsme mohli konečně slavnostně narazit první bečku. A už jsme se těšili na nedělní ráno, kdy po menším přesunu jsme měli začít prokazovat své vodácké umění.


neděle
Drobné zastavení, zřejmě na čůrání...

Drobné zastavení, zřejmě na čůrání...

Po krásné noci pod rozzářenou oblohou na malebném paloučku jsme se pod vedením našeho vedoucího Šerpy vydali do Rakouska pokořit menší úsek říčky Sanna, jež vzniká, a to je zajímavé, soutokem Rosanny a Trisanny a posléze se vlévá do Innu. Vzhledem k vodním stavu byla voda použitelná jen pro plasťáky, měli jsme kanoe a kajaky.

Tady Jiří z Pyšel pochopil rozdíl mezi jízdou v dětském zahradním bazénku a v peřejích na svém novém krásně zeleném kajáčku. Dalo by se říci, že u něho jízda dnem vzhůru na této řece převažovala. Na druhou stranu musíme ocenit jeho snahu a zvláště odvahu, kterou bych přirovnal k návštěvě hřbitova v noci.


Následující obrázky ukazují umění jednotlivých členů naší expedice.

Vděční diváci u soutěsky, jejíž sjíždění si můžete také hned prohlédnout

Vděční diváci u soutěsky, jejíž sjíždění si můžete také hned prohlédnout. Sledujte zelenou loď.

Sen každého pivaře.

Sen každého pivaře.

Po vyčkání loďkařů v pivovaru následoval přejezd do Švýcarska, kam se již těšili i raftaři, jelikož řeka Vorderrhein bude prý mít vody dostatek. Cestou během 306 km dlouhé cesty nás potkal jen fernet orange 1 litr, jelcin apfel 0,7 litru, fernet citrus 1 litr, ničím nemícháno. A také jsem se od Flégy dozvěděl, že švýcarská železnice má v troleji frekvenci 16 a 2/3 Hz.

Trošku mě překvapilo, že na raftovém zájezdu nemám s kým jet v raftu. Z našeho klubu jsem totiž zbyl jen já a Klára a ostatní tak slintali na svoje lodičky, že jsme museli sestrojit šílenou posádku za pomoci Kolína, Ústí nad Labem, Brna a nevím ještě čeho. Cestou alespoň veselý Prdelka strhával loďkařům špricky a následně je potápěl. Obtížnost řeky nebyla nijak velká a tak jsme bez obtíží dojeli až k místu spaní, takovému polocikánskému tábořišti u městečka Reichenau. Vzhledem k tomu, že místo bylo asi 20 metrů od dálnice, moc jsme se nevyspali, tady mě také potkal první a poslední tanec na tomto zájezdu. V městečku, které jsme večer navštívili, nebyla žádná hospoda a zachránil nás schovaný půllitr fernetu citrus.

Největší komplikace ovšem byla ta, že se nezvratně porouchalo chlazení na pivo a tento večer se pil tedy teplouš.


pondělí
Cestu lemovala nádherná panoramata, toto je zřejmě Flüelapass, 2343 m.

Cestu lemovala nádherná panoramata, toto je zřejmě Flüelapass, 2343m

V pondělí nás čekal dopolední přesun na švýcarskou část řeky Inn. Cesta byla dlouhá jen 157 km ale vzhledem ke zdolání průsmyku a převýšení asi jeden kilometr, pěkně jsme se projeli. Cestou padlo T rum+cola a po nalezení vhodného úseku, nasedli jsme do raftů a loděk a vydali se do spárů řeky Inn.

Část naší výpravy

Část naší výpravy.

Titanic?

Titanic?


Inn byl zde již docela hustý a i na R4 poměrně obtížně průjezdný, vzhledem k množství balvanů v řečišti. Přesto jsme zdolali všechna obtížná místa až na soutěsku, kde někteří loďkaři zhodnotili kriticky své síly a raději přenášeli. My jsme se v soutěsce s raftem jen trošku naklonili, ale včas jsem to vylehl, posadil zpět do raftu Roberta a mohli jsme jet dál. Jel jsem ještě s Ťuhýkem a Klárou. Po vylodění následoval pozdní oběd a úprk před bouřkou do autobusu.

Švýcarský kemp.

Švýcarský kemp. Tady nejsou vůbec připraveni na příjezd podobné výpravy, jako je ta naše!

Poté, co nám nevyhovoval jeden kemp u vody svojí cenou a spát načerno na hnoji nebo ve stodole se nám také nechtělo, Šerpa objevil krásný kemp ve vsi Sent. Vypadalo to tam jak na farmě Bolka Polívky ve filmu Kurvahošigutentag. Škoda jen, že prozřetelný majitel (dostal pracovní jméno "Štürlitz") před námi někam schoval pštrosa a to tak důkladně, že se mi ho nepodařilo vůbec najít. V nočních hodinách jsme již pátrali po Emu Vogel.

Tento kemp se vyznačoval tekoucí vodou, trávníkem, tichými rekreanty z různých částí světa a hlavně bazénem, který někteří z nás vyzkoušeli hned po příjezdu. Sud se chladil v kašně na náměstí. Štürl. se nás sice snažil udržet pohromadě a v klidu, jenže jeho snaha byla tak marná, jako zastavit tání ledovce.

Běhal za námi po kempu, snažil se nás usměrnit, ovšem nás jen tak někdo nedostane. Po naražení dalšího sudu jsme se poněkud zklidnili, jen však do doby vytažení kytary. Zde nastal velký problém s udržením nočního klidu. Že prý ve 23:00 hod. Štürl. nás neklidně z uctivé vzdálenosti ve tmě pozoroval a přijímal stížnosti jednoho kempaře za druhým.

Protože se nám nechtělo trávit noc na místním policejním okrsku, zvolna jsme se rozešli do svých spacích míst.

Noční klid poté ještě zřejmě mírně narušila soutěž o nejlepšího placáka do bazénu. Byly tak dvě hodiny ráno (jinak jsme používali jen čas půl šesté) a soutěž započala. Na prvním místě se umístil Jiří, který skočil placáka, na druhém místě Klára, která skočila šipku a na třetím já, který do vody ladně vklouzl. Další místa nebyla, protože ostatní měkkouši nechtěli do vody. A zde bych rád vyzvedl pěkné umístění klubu KV 125 Praha v soutěži družstev.


úterý
Ranní koupel v bazénu - Jiří.

Ranní koupel v bazénu - Jiří.

A další znečištění bazénu - Libor.

A další znečištění bazénu - Libor.

Snídaně.

Snídaně.


Štürlitz se loučí.

Štürlitz se loučí.

Ráno jsme vstali a po nezbytné snídani a ranní koupeli v bazénu, jsme se vydali proti proudu Innu najít vhodné místečko na raftování a loďkování. Ještě jsme stačili z autobusu zaregistrovat zvlhlé oči loučícího se Štürlitze a z dáli se k nám neslo hluboké oddychnutí si ostatních kempařů. Protože se nám Inn včera zalíbil, vrátili jsme se na něj ještě jednou. V této jízdě obtížnou peřej sjeli všichni v pořádku. Jen Ťuhýk se na to vykašlal a po několika eskymácích a vykrysení řekl: "Blbá loď!", a vyměnil si místo s Michalem na raftu. Během této jízdy jsem způsobil (alespoň ostatní si to doteď myslí) uvíznutí raftu na balvanu velikosti asi jako automobil Ferarri 575M Maranello postavený na výšku. Nakonec se nám z něho podařilo spadnout bez ztráty kytičku, i když z výrazu Kláry mi bylo dost úzko :-))

Hustá kaskáda.

Hustá kaskáda, na kterou jsme si na raftech netroufli. To nezabránilo Kubovi, Prdelkovi a Liborovi v jejím sjetí.

Někteří borci ještě prohlédli soutěsku, před kterou jsme na raftech zastavili a rozhodli se ji zdolat. Dlužno říci, že úspěšně. Po obědě u autobusu a načerpání minerální vody, která nedaleko pramenila, vydali jsme se do Itálie.

Libor v dolním úseku soutěsky.

Libor v dolním úseku soutěsky.

Restaurant Zigane.

Restaurant Zigane.

Než jsme dojeli do St.Moritz vypili jsme T passport scotch whisky+cola. Na místě nás čekal rozchod a výlet do města. Pravda, město nic moc, naštěstí byl rozchod krátký. Na parkovišti se ještě vyrobilo T grants+cola a mohli jsme jet dál. Jen se mi nepodařilo vyřešit spor se Šerpou ohledně názvu říčky, vedle které jsme parkovali. Já tvrdil, že je to Inn, Šerpa nevěděl. To jsem ho dostal, protože jinak se v Alpách (a asi i jinde) vyzná úplně super - podobně a možná ještě lépe než já v Nuslích.


Nekup to, za 5,-€ kousek.

Nekup to, za 5,-€ kousek.

Šerpa vyrábí klasické T.

Šerpa vyrábí klasické T.

První pohled na ledovec.

První pohled na ledovec.

Cesta probíhala podobně jako včera, 197 km nám skrz hory opět trvalo asi čtyři hodinky, ale ta panoramata opravdu stála za to. Pěkně jsme se pokochali a dorazili zhruba do Santory v Itálii. Tam jsme nejprve v místním diskontu Liedl nakoupili další zásoby, poznali, že všude je to stejné, protože jedna pokladní na celou prodejnu je asi málo v každém státě a odjeli najít místo na spaní u elektrárny na řece Adda. Toto našel Šerpa samozřejmě bez obtíží. Naši borci hned po příjezdu využili místního silničního mostu a pro obveselení domorodců z něho skákali do řeky. A výška to byla docela velká, ani ve snu by mě nenapadlo se do takové kratochvíle pouštět. Ještě do řeky na házečce spustit sud a je vše připraveno na večeři.

Tentýž ledovec.

Tentýž ledovec.

Toto je asi nejvyšší místo našeho přesunu.

Toto je asi nejvyšší místo našeho přesunu.

Protože jsem ještě nikdy nebyl v Itálii, nenechal jsem si ujít návštěvu "pravé italské pizzérie". Tu jsme našli v nedaleké vsi podle ohromného neónu. Byl to velmi příjemný podnik, seděli jsme na zahrádce a pokoušeli se domluvit s místní servírkou. Ona na nás mluvila plynně italsky, my zase česky. Pomocí nám známých slov uno a gas jsme si nakonec objednali. Moje pizza Bismark patřila mezi zvlášť vydařený kousek. Škoda jen, že víno nebylo moc dobré. Nejvíc potíží nám ale dalo vysvětlit, že nejsme ukrajinští dělníci ale čeští vodáci. Snad to pochopila...

Po zaplacení jsme se přesunuli zpět k autobusu, kde nás překvapil usilovný déšť. Tento zastavil narychlo přistavěný přístřešek k autobusu. Slabší jedinci pak spali v autobuse, ve stanech a to mě překvapilo, já s Klárou pod širákem a v dešti. Je vidět, že karty se obrací, protože se mi ještě nestalo, abych se vyklubal ze spacáku na louce a viděl Flégu a ostatní vylézat potupně ze stanů.



středa
Snídaně.

Snídaně.

Dnes jsme si dvakrát sjeli na raftech a loďkách místní řeku Adda od elektrárny asi 6 km dolů. Cestou náš čekaly různé peřejky a hlavně zase spousta kamení v řece. Moc se nám to líbilo. Byla to taková mohutnější řeka, jejíž stav byl přímo ovlivněn vypouštěním vody z elektrárny. Chytli jsme vodu prý tak akorát. V druhé jízdě jsem také osobně na vodě fotil. Tedy, vždy jsme přistáli a snímky jsem pořizoval ze břehu. Proč to zdůrazňuji? Když jsem totiž dofotil, nasedl jsem do raftu k ostatním a odrazili jsme od břehu. Levý háček Petr nám následně sdělil, že nemá pádlo. To mu během přestávky vypadlo z raftu a uplavalo. Měl štěstí, že ho někdo na loďce zahlédl a zachránil. To si zase všichni po nalezení pádla mysleli, že jsme se někde zvrhli, protože měli pádlo a my byli v nedohlednu. Vše se nakonec vysvětlilo a mohli jsme pokračovat v plavbě.

Jako naši základnu jsme měli dvůr nějakého podniku. Majiteli se naše pobývání na jeho pozemku moc nelíbilo a tak jsme se štěstím stačili odjet právě ve chvíli, kdy přijela místní policie. Ještě museli couvnout, abychom vyjeli z vrat podniku.

Šerpa, coby vůdce malého plavidla.

Šerpa, coby vůdce malého plavidla.

Pyšely krátce před uvíznutím na mělčině a asi 20 hodin před zkázou svého raftu.

Pyšely krátce před uvíznutím na mělčině a asi 20 hodin před zkázou svého raftu.

Petr již bez pádla.

Petr již bez pádla.

Naše posádka.

Naše posádka a také konečně moje fotka.

Zmožen převýšením.

Zmožen převýšením...

Následoval odpolední přejezd za částečného deště do 112 km vzdáleného Val di Sole. Jako obvykle serpentinami hrubého zrna. Výhled z okénka jsem měl místy jako z letadla. Jeli jsme na závodní trať na horním toku řeky Noca. Cestou šlo dvakrát T glen grant+cola.

Zastávka u benzínky.

Zastávka u benzínky.

Jakub vyrábí T za jízdy.

Jakub vyrábí T za jízdy, Šerpa kontroluje správný postup.

Po příjezdu na místo Šerpa zjistil, že takový jeden velký placatý kámen (jeho vodočet) je hluboce pod vodou a tudíž Noca má v celém úseku obtížnost WW5 s některými obtížnějšími místy. A kdo chce zítra jet, tak žádné pití a v devět večerka. To bylo ovšem slovo do pranice.

Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude tedy zajít do města do baru "Bar de Sole" a tam posoudit situaci znovu. Tento bar je mezi účastníky znám již z loňské expedice a na Paola se každý těšil. Co dodat. Nejen, že Paolo byl na svém místě, dokonce mu přibyla společnice Sonja a výkon jeho zvukové aparatury přidal na síle. A tak jsme to trošku v baru roztočili. Je fakt, že celková útrata blížící se 600,- € potěšila více Paola než nás, ale padlo rozhodnutí, že Nocu samozřejmě pojedeme.

Zleva: Méďa Béďa, Paolo, Sonja.

Zleva: Méďa Béďa, Paolo, Sonja.

Takhle nevinně to začalo.

Takhle nevinně to začalo.

Takhle to pokračovalo.

Takhle to pokračovalo.

A tak nějak to končilo.

A tak nějak to končilo.


čtvrtek

Ráno bylo vidět, že voda na Noce trochu opadla, ale přesto jsem byl ze včerejších Šerpových slov mírně nervózní. To mi nezabránilo po přejezdu na místo startu, tentokrát bez T, nafouknout R6 a doladit posádku. Řeka byla parádní, balvany, silný proud, málo vracáků, jen těžko se zastavovalo u břehu. Až na pár drobných uvíznutí na šutru jsme jeli docela dobře. Pyšelákům asi po 100 metrech bouchlo dno a tuto jízdu nedokončili.

Zastávku jsme si naplánovali pod slalomovou tratí, vlevo v takovém bazénku. Nad ním byla ovšem obtížná peřej a byli jsme rádi, když jsme se chytli o kus níž. Rozestavěli jsme se na břehu a chystali se chytat naše loďkaře. Naštěstí to nebylo třeba. Fléga měl zřejmě dost a tak se rozhodl loď odnést do autobusu. Bohužel zde nebyl a tak mu nezbylo, než pokračovat v plavbě stále silnějším proudem. Nakonec byl rád, že to nevzdal, protože voda to byla vážně dost výživná.

Náš raft v obtížné peřeji těsně před koncem závodní trati.

Naše posádka v obtížné peřeji těsně před koncem závodní trati.

Šerpova posádka tamtéž.

Šerpova posádka tamtéž.

Loďkaři koncentrují své síly.

Loďkaři koncentrují své síly.

Zastavili jsme nad místem, kde na mostě byly různé červené vykřičníky a lebky se zkříženými hnáty. Tento úsek jsme raději nechali pro jiné odvážlivce a přesunuli se o něco níž. Tam jsem se rozhodl v jízdě nepokračovat, protože mě strašlivě bolely ruce v blízkosti loktů - to jsem ještě v životě nezažil. Snadno mne nahradil Fléga, který loďku konečně zanechal v autobusu.

Rozdělujeme posádky.

Rozdělujeme posádky.

Sem pojedeme příště.

Tuto soutěsku až někdy jindy.

Tento úsek byl údajně ještě o něco obtížnější, Fléga musel prý raft asi pětkrát sundávat z balvanu. Ale všem se to moc líbilo.

Po svačině v jablečných sadech jsme se na noc přesunuli na okraj Bolzana, do avizované modré laguny. Cesta byla dlouhá 158 km a nebýt skrytých zásob rumu, ostatní účastníci by se při jízdě snad ani nepobavili. No laguna byla spíš vzhledem k dešťům oranžová, ale vše vynahradila koupel pod opravdovým krásně teplým vodopádem, který se nalézal nedaleko. Protože pršelo, musel jsem postavit stan v šíleném bordelu na parkovišti a divím se, že to přežil. Toto byla také jediná noc, kdy jsem jeden den šel spát a druhý se probudil. V ostatní dny jsem klasicky uzavíral oslavující pole a hádejte s kým.

Petra.

Petra.

Libor.

Libor.

Večer zpestřil svým vařičem ještě Prdelka, který ho rozebral právě ve chvíli, kdy se v jeho blízkosti pohybovala zapálená pochodeň. Zasekla se kulička ve ventilu a dvoukilová PB bomba začala tryskat svůj obsah do okolí. Dokonalá bomba. Evakuovali jsme se asi za tři vteřiny, kam se na nás hrabou sprinteři. Naštěstí ji Prdelka stačil zahodit dostatečně daleko a tak jsme se neletěli podívat za vrátnicí z Černobylu. A také nutno podotknout, že se dopil poslední sud desítky a museli jsme narazit nouzovou zásobu jedenáctky.

Modrá laguna a kajak-polo.

Modrá laguna a kajak-polo.


pátek
Takhle to vypadalo ráno.

Takhle to vypadalo ráno na okraji Bolzana.

Dnes jsme měli v plánu zajezdit si na nějaké řece, na jejíž jméno si nemohu vzpomenout. Její nejobtížnější místo byla slalomová trať a tu nám zakázal sjíždět místní aktivní policista. Protože to bylo na té řece to nejzajímavější, nechali jsme ho čekat (a čeká tam na nás asi dodnes), naložili zpět loďky a vydali se do Rakouska na Inn, sice placený, ale zato s mohutnými vlnami. Cestou proběhl Magister 0,7l, což bylo na 252 km docela málo. Zastávka v Brixenu byla také zajímavá, protože jsme v supermarketu doplnili zásoby tekunin. Inu boj s dehydratací je nutností, zvláště v parných dnech.

Na Innu se jednalo vysloveně o komerci, zaplať a můžeš jet. Naštěstí jsme dostali slevu. Postavili jsme dva rafty a chystali se jet dvakrát, zatímco loďkaři se rozhodli pro přítok Ötztaler Ache, s tím, že nás během naší druhé jízdy dojedou.

Jedeme.

Jedeme.

Co se týče naší jízdy, musím konstatovat, že v tak obrovských vlnách jsem v životě neraftoval. V řece byly nějaké nebezpečné válce a ty jsme raději objížděli z uctivé vzdálenosti. V jízdě druhé nám už otrnulo a projeli jsme téměř všechno, jen Petr chtěl stále vjíždět do vracáků. Byl tím úplně posedlý. Jízda prostě parádní. Zakončili jsme tak s úspěchem naše raftování na tomto zájezdu. Teprve na parkovišti jsme se dozvěděli o trpkém osudu našich loďkařů na Ache. WW5-6 je postupně krysylo až do úplného vykrysení, na soutok dojeli tři, ostatní zvolili bezpečnější cestu autobusem.

Večůrek začíná.

Večůrek začíná.

A mohl začít závěrečný večůrek. Dopili jsme, co se dalo, ve 23:00 hod. došlo točené pivo a k ránu jsem šel spát. Vydržela jen Klára, Jiří, Jakub a já. Ostatní se v opilosti neumí bavit zrovna nejlépe a tak je vždy dobře, když raději usnou.


a zase sobota
Řidič Rosťa se ženou přistižen při snídani.

Řidič Rosťa se ženou přistižen při snídani.

Dnešní den nás čekala jen cesta do Brna. Cesta dlouhá opět přes 600 km. Vyrazili jsme okolo desáté hodiny, protože plánovaný odjezd v 9:00 hod. se některým z nás opravdu nepodařilo po večírku dodržet. Tento zájezd byl vůbec docela disciplinovaný, protože odjezdy jsme stíhali bez sebemenších komplikací. Do Brna jsme dorazili po T rum+cola a dvakrát T červené víno+cola asi v devět hodin večer. Na dálnici A1 jsme se díky dopravním nehodám zdrželi asi 2 hodiny stáním. Hlavně musím za všechny poděkovat řidiči Rosťovi se ženou, že dokázali tolerovat naše nevhodné počínání v autobusu a že přežili po počátečním nepochopení kazety Záviše. Domů do Prahy jsem dorazil v 01:30 hod. a už se těšil do práce, jak si pěkně odpočinu po dovolené...

Záviš

Záviš osobně.

A kdo je vůbec ten Záviš? Zjistil jsem, že pochází ze Znojma, hraje v klubu GoGo, žánr se jmenuje pornofolk a fotku již také vidíte :-)))

Rodiče nezletilých dětí upozorňuji, že v písních se používají některá nevhodná slova!

Ke stažení nabízím pro účastníky tohoto povedeného zájezdu jednoho Záviše - Cukráře (2,39 MB) z alba "Záviš, syn vojáka". Dále nabízím tzv. Záviš-pack (27,7 MB), kde je hitů devět, ovšem stahování bude poněkud delší. No, co by jste ale neudělali pro Záviše, že?


Takže mi nezbývá než celý zájezd ohodnotit jedničkou s hvězdičkou a to dvakrát podtrženou a doufám, že jsem nezapomněl na nějakou tu vypitou lahvinku.

Ahoj, za rok v Norsku, Méďa Béďa.