Raftové stránky Médi Bédi a Flégy

Úvod

Úvodní stránka
Velká voda 2002 aneb Jak to "tenkrát" bylo.
DATUM
27.7.-3.8.2002
ÚČASTNÍCI
Venca, Vendula, Klára, Libor, Michal, Honza H., Honza K. a spousta kamarádů z Brna a celé republiky

No, bylo tomu, jako již obyčejně - náhodou. Musťa z Prahy nás zlanařil "Pojeďte s námi na vodu do Alp." Nakonec on a jeho přítelkyně Adéla byli jediní, kdo nejeli.


sobota

Vyjeli jsme v sobotu 27.července ráno okolo půl sedmé z vršovického depa směr Brno. V okamžiku našeho příjezdu do Brna se mi v hlavě rozezněl alarm: "Tak to bude něco hroznýho", říkal jsem si. Proč? Posuďte sami. Čtyři velké a dva malé sudy lahodného moku jež se honosí slovutným názvem "Starobrno", okolo se potácející mátožné postavy, z nichž téměř každá třímala v ruce skleněné obaly s různými "dobrotami": Rumem, Fernetem, Vodkou, Whisky a dalšími.


V prvním okamžiku jsem si říkal, kde asi se stala chyba, leč - zvědavost zvítězila.

Počali jsme nakládat různá a nejrůznější břemena do autobusu, jehož řidič již v tomto okamžiku začínal mít okolo hlavy zvláštní fluoreskující úkaz. Měl jsem obavy, zda není nemocný, a dožadoval jsem se náhradního řidiče. Bylo mi však vysvětleno, že se mi to jen zdá a že na to už nemám myslet. "Nemudruj a napí sa, cajzle pražské!" Tož jsem nemudroval a napil sa. Rázem, jako úderem kouzelného proutku jsem se cítil, jako bych v takovémto prostředí snad vyrůstal od plenek. Počal jsem tedy "fungovat" na základě reakce na prioritní vnější podněty jako např: "Ty bečky nedávejte nikam hluboko, nejbližší parkoviště je jenom kósek", nebo: "Ten tvůj rum sa bude hodit, daj ho sem" a podobně.

No, nic. Po uvedení do kruté reality a naložení autobusu jsme vyrazili. Netušili jsme však, že obyvatelé Jihomoravského kraje jsou k prasknutí přeplněni vynalézavostí a originalitou. Zkrátka: Celou cestu autobusem se míchaly různé energetické nápoje pod souhrnným názvem "Turbo"

Jejich výroba spočívala v mísení již výše zmíněných "dobrot" s čímkoli. Coca-colou, tonikem, džusem, multivitamínovým nápojem, jodovou tinkturou, roztokem na kuří oka, zkrátka vším, co mělo řidší molekulární strukturu než základní nosná kapalina.

Po následné všeobecné konzumaci několika dávek "turba" se počaly obličejové partie mnoha členů expedice měnit v nedefinovatelné, těstovité tvary, z jejichž ústních otvorů se počaly linout velmi zajímavé zvuky, v mnoha případech již neartikulované.

Zde ovšem nastal první krizový okamžik expedice, neboť jsme se postupem času přesunuli na česko - rakouské hranice.

První vlna celníků, česká, pouze z povzdálí sledovala, zatímco jeden z jejích členů (zřejmě ten nejodvážnější) se ujal kontroly řidičových dokumentů.

Potíže však nastaly po ujetí cca.150 metrů, neboť se nás zhostila jednotka rakouských celníků. Zpočátku se jevili jako velmi komisní a dokonce jeden z nich se jal procházet expediční transportér a kontrolovat pasy. Jakou chybu udělal, zjistil bohužel až v okamžiku, kdy již bylo pozdě. Po proniknutí do předních linií se za ním "zavřela voda" a neměl již možnost ustoupit zpět.

Jeho diplomatické "vielen dank" se postupem do davu měnilo v pouhé chrčení, které nebylo nepodobné frázi "Mein Gott, das ist schmutzig" Po vystoupení zadními dveřmi na nás ještě dlouho mával kapesníkem s nápisem "Meine liebe Fritz."

Ovšem, i přes toto drobné mezinárodní faux paux byla nálada celé expedice vynikající.
Posuďte sami:

Po vykonání několika biologických pauz jsme se úspěšně dopravili až na kýžené místo sobotního večera: Parkoviště na Lieseru.

Bohužel, ani vědomí, že se nacházíme v cizím, neprozkoumaném prostředí nebránilo některým členům expedice v tom, aby se dopustili dalšího(z daleka ne posledního) ostudného činu. Jeden z členů, a myslím, že zde je nutno přímo jmenovat, byl to Šerpa, se po zjištění, že se v blízkosti našeho exp. vozidla nachází vůz VW"Brouk" s pražskou SPZ, rozhodl navázat kontakt s částí posádky již zmíněného vozidla. Bohužel, onen kontakt byl fyzický a zúčastněná členka posádky toto nesla se zjevnou nelibostí. Zvláště po tom, kdy se Šerpa pokoušel své chlípné chování obhájit chabým, alkoholem ovlivněným argumentem: "Šak já, si dycky, dyš se chci seznámit, musim šáhnout." Což byl samozřejmě čin, za který jsme všichni byli nuceni Šerpu pokárat a uložit mu důtku.

Nicméně, po tomto incidentu se posádka VW zamkla ve voze a pouze zamlžená okénka prozrazovala jejich přítomnost ve něm.

Dlužno dodati, že tato anonymita zmíněné posádky vydržela pouze do okamžiku, kdy se, jinak ztichlým parkovištěm, začaly linout libé tóny různých hudebních nástrojů (esšálků, plecháčků, půllitrů a v neposlední řadě také kytar). V přítmí autobusu se ozval nesmělý hlásek. "Můžeme si k vám na chvíli sednout?" Zeptala se Lucie (členka osádky VW). Domnívala se, zřejmě, že družná nálada Šerpy setrvává. Netušila však, že Šerpa již má vypito své jedno pivo a dávno se oddává bohulibé činnosti, tj. spánku. Nicméně - podařilo se jí za zvuku kytary dočkat až ranního kuropění, kdy se, ještě s několika málo členy naší expedice odebrala k zaslouženému spánku.

Zanechme jí svému osudu a pokračujme v expedici.


neděle

Po úspěšném zdolání poměrně náročného úseku řeky Lieser se naše skupina přesunula k hornímu toku řeky Isel. Nikdo však, v tomto okamžiku netušil, jak to byl krátkozraký počin ze strany vedoucích členů expedice. Domnívám se, že to netušili ani vedoucí sami.

Poté, kdy nás, obyčejné plebejce chtěli varovat pohledem na velice dynamický úsek toku řeky, a domnívali se negativních vyjádření v otázce, zda zdolat, či ne, se stalo něco, co až do konce expedice zůstalo hluboko v nás. Členové posádek pražského a pyšelského raftu suše oznámili: "Skvělý, jedem!" Nic nedbali na varování vedoucích, ani na nesouhlasné pohledy ostatních členů a již byli oblečeni v neoprenech vedle nafouknutých plavidel s pádly v rukou. Přál bych vám, vidět ty krásné, rozzářené dětské tváře.

Po zjištění, že se opravdu, ale opravdu odradit nenechají, se většina ostatních členů rozprchla po nižším úseku řeky s fotoaparáty a záchrannými prostředky, aby snad o nic nepřišli. Nelitovali vynaloženého úsilí, ani zdolání drobné vysokohorské tůry a výsledek na sebe nedal dlouho čekat. "Už jedou!" Ozvalo se v davu diváků. Ano, byla to pražská posádka. Sada krkolomných manévrů v dynamickém úseku se chlapcům opravdu zdařila. Co se jim však nepodařilo, bylo vyplutí z drobných peřejí pod tímto úsekem. Drc, a bylo to.

Náš hrdina, Libor Chaloupek, tento muž bez bázně a hany, se ještě pokoušel převrhnuté "Colorado" zachránit, leč marně. Ani hra jeho svalů nedokázala katastrofě zabránit a raft sprostě uplynul po řece neznámo kam. V tomto okamžiku nám přihlížejícím bylo jasné, že je zkrátka zle. V jeden okamžik nebyl vidět vůbec nikdo, v další hned všichni, ale nebylo možno identifikovat, kdo je kdo. Taková změť rukou, nohou a dalších končetin, že si až člověk myslí, že se posádka skládá jenom z údů (pozor, neplést s výrazem "oudů", to by si naši chlapci nezasloužili). Byly to zkrátka krušné okamžiky pro všechny zúčastněné. Jistě už se, plni očekávání ptáte, co že se stalo s posádkou pyšelského plavidla.

Tito chlapci, poučeni z předchozího nezdaru pražské posádky již zvládli zmíněný úsek bez újmy na zdraví a materiálu.

Ovšem, otázkou pro všechny členy expedice bylo, kam že se poděl Honza, benjamínek kolektivu. Marné bylo naše volání, marné byly pochody kolem řeky a hledání vyplaveného těla. (K tomuto okamžiku se váže jedna má osobní nepříjemná příhoda - ztratil jsem v hustém lesním porostu své zánovní sluneční brýle) Našli jsme ho až po cca 5ti kilometrech, zcela zdecimovaného, bez pádla, raftu a sebevědomí. Naprosto odmítal reagovat na jakékoli vnější podněty, takže bylo nutno převléci ho do suchého a relativně čistého oblečení, čehož se rády a na výbornou zhostily naše dívky.

Poté se naše expedice rozštěpila na tři sekce: 1) Sekce zdravotního transportu, 2) Sekce poproudých hledačů, 3) Sekce protiproudých hledačů.

Sekce č. 1 pokračovala autobusem do nedalekého městečka, ve kterém se nachází nemocnice. Druhá zůstala tak jak byla (naboso, v neoprenech) na horním úseku řeky, kde hledala ztracený raft, nebo alespoň pádla.

Třetí sekce byla vyložena cca. 15 kilometrů po proudu od místa neštěstí a šla proti proudu řeky, zda ztracený a vyplavený raft nenalezne. V této sekci jsem se nacházel i já, čili mohu podat podrobné reference: Po ujití zhruba čtyř kilometrů proti proudu (mezitím jsme se několikrát ptali domorodých občanů, německy!!!) jsme již s Klárkou a Vencou usoudili, že nemá smysl dále hledat. V tomto okamžiku absolutní rezignace a smíření se s osudem jsme pojednou viděli po řece plout plavidlo. Původně jsme se domnívali, že se jedná o ponorku z první republiky, ale až hlaholivý zpěv "My pluli dáál a dáál…." v nás vykřesal novou jiskérku naděje. Ano, byli to naši chlapci, Libor a "Kozlík". První vlna radosti z nás ovšem velmi rychle opadla, když jsme viděli tuto posádku zblízka.

I sám veliký Tom Hanks by záviděl při pohledu na tyto "trosečníky". Vždyť - Kozlík, nohu vyvrácenou v nepřirozeném úhlu, i přes bolest, která se mu zračila ve tváři, pádloval z posledních sil, zatímco Libor, třímaje v ruce neohroženě jakýsi kyj, tímto kyjem kormidloval. Ano, pluli na ztraceném Coloradu!!! Nechali jsme je vyčerpané v nedaleké hospůdce, kde s nimi zůstal i neohrožený dobrovolník Venca (co kdyby se jim něco stalo, že?), a šli jsme s Klárkou na místo srazu, tedy k raftovému klubu. Čekali jsme napjatě, jak dopadla celá situace v nemocnici.

No, přátelé, dopadla velmi dobře, jak nám dal zjistit opar, který se linul z autobusu bezprostředně po otevření dveří. Minuli jsme několik mumlajících postav, které se nám zoufale snažily něco vysvětlit. Bohužel, nebylo jim rozumět, neboť mluvili svahilštinou, nebo podobným, střízlivému člověku neznámým jazykem. Konečně se k nám probojovaly Peťulka s Vendy a zjistili jsme, že Honza zůstane v nemocnici do zítřejšího rána. Vyzvedli jsme podroušené členy expedice (Libor, Kozlik a Venca) v hospůdce, naložili raft a přesunuli se na parkoviště přenocovat.


pondělí

Po poměrně nezajímavé noci, pominu-li konzumaci moku z již zmíněných nerezových beček, jsme si urazili část řeky Isel.

BrnoPrahaPyšely

Děvčata vyzvedla již zdravého Honzíka v nemocnici, po načerpání podružných informací, že má být alespoň týden na lůžku, že má odražené ledviny apod., jsme nastoupili do expedičního vozidla a čekal nás dlouhý přesun do Itálie.

Vedoucí expedice byli natolik velkorysí, že nám dali vybrat, zda chceme přesun po dálnici, anebo krásnými serpentinami v Dolomitech. Zvolili jsme, samozřejmě alternativu krásných přírodních scenérií a vyrazili jsme.
Opravdu, bylo se čím kochat:

Nad uměním "matičky" přírody opravdu zůstává rozum stát. Člověk si uvědomí, že je na zemi opravdu jen na velmi krátký, vypůjčený čas, a měl by se snažit za tu krátkou dobu, kterou má vyměřenou pro život, vykonat co nejvíce činů, za které se nemusí stydět…….

Bohužel, ani takový citový vjem, jako pozorování majestátného horstva nebránil některým (vlastně všem) členům expedice v nezřízené konzumaci všeho, co jen trochu teklo.

Není tajemstvím, že brzy sledoval horstvo pouze řidič Rosťa s Evíkem. Oni museli, jinak by se autobus v tak náročném horském terénu zřítil do některé ze strží, které dosahovaly místy hloubky až několika kilometrů. Zhruba po půldruhé hodině jízdy serpentinami jsem si všiml, že ona podivná aureola kolem Rosťovy hlavy, o které jsem se již zmínil, září o poznání intenzivněji. Nedokázal jsem si tento úkaz nijak vysvětlit a zjišťovat se mi to nechtělo. Proto jsem se uchýlil do ústraní, kde jsem počal tichounce preludovat na kytaru. Bohužel, všimli si ostatní, a z lyrického preludia se po chvíli stal nezřízený, odpusťte mi ten výraz, kravál.
Ale - dlužno říci, nálada v autobusu byla výtečná:

Au, ten autobus je nízkej!Tak, teď už je to dobrý.

Vidíte ta nádherná, nadšením rozzářená očka? (ehm - že by to nebylo nadšením, ale alkoholem?)
Jó, přátelé, takový vodácký zájezd, to není žádná……..

Po strastiplné cestě, po které by většina z nás nejraději vyměnila sedací svalstvo jsme dorazili na místo u přehrady, od kterého, podle průvodce měla řeka téci………. Netekla. Douška v průvodci pravila, že je nutno se domluvit s hrázným, aby pustil více vody……….Nepustil. Navíc začalo pršet, takže jsme postavili stany, uvařili něco jídla ze skrovných zásob, vypili několik obligátních kalíšků a šli spát.


úterý

Ráno jsme vyjeli směr Noce. Celou cestu jsme neslyšeli nic jiného, než varování vodáckého barda Jardy z Brna. "Děcka, ta voda, to je dravec", "Děcka, ta voda mi vloni zlámala obratle", "Děcka, jak tam hópnete, pusťte všecko, kašlete na pádla, na loď, a práskejte z vody, nestojí to za utopení." Opravdu, tato slova nám, tedy konkrétně mně, "dodala odvahy". Opět jsem sám sebe káral, kam jsem se to vlastně ve svém útlém věku vydal. Vždyť zemřít má člověk stářím, a ne na nějaký pitomý vodě.

Oblékání a nástup, Pražáci a ještě jednou Pražáci.

Nikdo se neutopil, lodě přežily, zkrátka zázrak. Proto jsme hned po sbalení přejeli zpátky na parkoviště ke kanálu na Noce u městečka Mezzano. Po uvaření, najezení, napití (opět, jako prvořadý úkol bylo naražení sudu) a vykoupání pod vodopádem jsme se rozhodli navštívit Mezzano a poznat místní "kolorit". Myslím, že se nám to podařilo na výtečnou.

Na českou výpravu bude mít barman Paolo ještě dlouho trvající vzpomínky. Když se "Prdelka" rozhodl, že už je jeho míra dovršena, šel zaplatit svých pět Heinekkenů. "Five beers!", zahlaholil. Načež mu barman nepodal účet, ale roztočil pět nových piv. Co s tím měl chudák Prdelka dělat, musel tedy zavolat kamarády z Pyšel jako posilu a piva vypít. Bohužel, teprve s "jídlem roste chuť", čili že návrat pánů se konal až v brzkých ranních hodinách. To, že mě svým hurónským řevem probudili, už jsem jim skoro odpustil.


středa

Ráno (jestli se dvanácté hodině dá ještě říci ráno) jsme nasedli do raftů a sjeli ještě jednou spodní úsek Noce. Poté jsme autobusem pokračovali na řeku Passirio, která bohužel není ledovcová a v letních měsících nemá dostatek vody. Ani ostatní plánované řeky "netekly", tak jsme učinili přesun k laguně ve skalách, kde jsme se vykoupali, někteří trénovali v "lodičkách", vařili, jedli apod.

Jelikož byla středa a každou středu mají Brňáci "schůzi", museli jsme se též podřídit a jejich schůze se také zúčastnit. Nezdálo se však, že by to někomu s osazenstva nějak moc vadilo. Vždyť, když je co pít, když je co jíst, a ještě vám k tomu hraje hudba, není co řešit. Nemusím snad dodávat, že tento "Brněnské meetning" trval opět do ranních hodin.


čtvrtek

Co se dělo, vím bohužel jen zprostředkovaně. V noci jsem asi něco zkaženého snědl a bylo mi tudíž špatně. Vím to, že kamarádi jeli část řeky Isarco, která podle jejich tvrzení byla nádherná. Omlouvám se též, pokud zapomenu napsat ještě nějaké klíčové okamžiky expedice, neboť jsem skutečně nebyl zcela při smyslech.

Vím dále jen to, že jsme se přesunuli zpět do Rakouska, kde jsme začali připravovat rafty ke splutí části řeky Inn. Během nafukování lodí k nám přišel starší pán, o kterém jsme si mysleli že je správcem zdejších záchodků. Bohužel, správce to byl, leč ne záchodků nýbrž "nástupu" do vody na Innu. Požadoval po nás, nejprve horentní sumu cca. 45,- euro za jednu velkou loď. Co však netušil, že se setkal s výpravou čechů, kteří by si nechali pro korunu, respektive euro, koleno vrtat. Neboť nechtěl znehodnotit vrtačku, sám, rád, slevil. Poté už nic nebránilo nalodění a plavbě.

Pohled z mostu.Téměř měkké přistání.

A takhle to vypadá na mapě:

K noci jen tolik: Voda shůry, voda z boku, voda všude. A ch… ehm, prší a prší.


pátek

Jelikož se podařilo správce "ukecat", nenapsal na stvrzenku o zaplacení datum. Proto jsme byli připravení, že se tento úsek Innu pojede ještě jednou. Ještě však jsme přejeli o kus dále, připravení na řeku Ötztal. Na parkovišti v městečku Ötz nám však další "správce záchodků" vůbec zakázal vyložit lodě s tím, že za řeku se také platí. Navíc její splutí bylo možné pouze na lodích agentury, která tento úsek řeky obhospodařuje, s jejich vlastním člověkem na lodi. Šli jsme se tedy alespoň projít cca 1 km proti proudu, kde jsou nádherné peřeje a vodopády.

Také jsme zjistili, že "Nedaleko tohoto místa bylo nalezeno tělo Miroslava Tyrše", alespoň to bylo napsáno na tabulce připevněné na kameni:

A také jsme se všichni vyfotili (tedy-skoro všichni):

Po této procházce následoval návrat k nástupu na Inn. Posádky nastoupily do lodí, vypluli, a v ten okamžik Rosťa zjistil, že má popraskané matky na kolech u autobusu. Vyrazil tedy hledat pomoc, za naší mohutné morální podpory. Vrátil se s tím, že poblíž jsou autobusové garáže, ale otevírají až ve 13 hodin. Nezbylo, než vyčkat. Zadařilo se, Rosťa se vrátil, vyměnil matky a mohli jsme přejet k předem domluvenému místu na parkoviště, kde již na nás měli ostatní čekat.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme dorazili, a nikde nikdo, kromě úplně cizích vodáků. Začali jsme se trochu obávat o osud našich, ale zbytečně. Po uplynutí necelé půl hodinky připluli, plní nadšení a dojmů, neboť se "rafli". Všechno dobře dopadlo, nikomu se nic nestalo, lodím také ne, takže nebyl problém pokračovat dále, směrem k domovu.

Před dalším vyprávěním dovolte malou vložku.

Celá expedice měla svůj základní řád. Vždy večer byli všichni členové upozorněni, v kolik hodin se ráno odjíždí. Kdo nebyl (a zpravidla nikdo) v danou hodinu připraven k odjezdu, platil pořádkovou pokutu 20,-Kč do expediční pokladny. Tentýž poplatek se platil v případě, kdy člen požadoval zastavení autobusu v mezičase mimo předem stanovených intervalů stání.

"Kredit" pokladny, tedy ke konci expedice činil cca. 1500,- Kč. Co s nabytým mamonem? Nu, i o tento problém se postarali naši vedoucí. Směnili za euro (cca 50,-), nechali zastavit autobus u supermarketu a utratili. Za co? No za "dobroty", kterých se již v našem kolektivu nedostávalo.

Ano, jak již správně tušíte, celý zbytek cesty se nesl v duchu "turbo" a podobně. Zábava byla výtečná, snad jediný, kdo se moc nebavil, byl opět řidič Rosťa. Opět jsem si uvědomil jeho nemoc, když jsem viděl linoucí se fluorescenci od jeho hlavy. Ale řízení mu stále šlo, nejevil žádné zjevné známky únavy ani onemocnění, tak jsme se nerušeně bavili dál.

To, co třímá Šerpa v rukou, je jablečný "Jelzin", o kteroužto lahev neměl nikdo ze zúčastněných od začátku expedice zájem. V tomto případě byla životnost lahve asi dvě minuty!!!

Když jsme přijeli k naplánovanému místu (dodnes je mi záhadou, jak dokázal Šerpa ve svém stavu navigovat) poblíže lanovky, byla již tma. Naštěstí nebylo nutné stavět stany, neboť u lanovky byl roztomilý přístřešek, pod kterým jsme všichni, dříve či později složili své znavené tělesné ostatky.


sobota

Pokračujeme směr domov, jen s krátkou zastávkou na říčce Stayer. Podle účastníků této plavby se jednalo spíše o pěší tůru korytem říčky. Protože na výstupu z vody nikdo z nás nečekal, podařilo se několika jedincům přejet až ke skalám, u kterých bylo přírodní koupaliště. Následovala další tůra s raftem na zádech směrem zpět proti proudu.

Jsme už najedeni, lodě sbalené, nezbývá tedy, než už opravdu odjet domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny………

A to už je opravdu všechno…….. Vlastně není. Ta Rosťova nemoc, to vůbec nebyla nemoc, ale svatozář!!! (ale vy jste to stejně věděli hned od začátku.)

AHOJ!!!
Míra "Rýša"Novák